10 dobrých rad jak pomoci člověku se syndromem vyhoření

Znáte ten slavný výrok Emila Zátopka “Když nemůžeš, přidej!”? Je to ten správný recept, jak si vyhoření zažít na vlastní kůži. Syndrom vyhoření je na svém historickém maximu. Je tedy velmi pravděpodobné, že máte přítele, člena rodiny, kolegu nebo třeba souseda, který se s ním v minulosti potýkal, aktuálně jím prochází nebo patří do kategorie, která je v ohrožení. Příchod syndromu vyhoření je nenápadný, zato jeho následky jsou destruktivní. Jak můžete pomoci člověku se syndromem vyhoření, a jak chránit sám sebe, se dozvíte v následujícím článku.

• Co je a co naopak není syndrom vyhoření
• Jaké jsou příznaky, podle kterých poznám syndrom vyhoření
• Kdo může být syndromem vyhoření nejvíce ohrožen
• 10 dobrých rad, jak pomoci člověku se syndromem vyhoření
• BONUS – Proč je syndrom vyhoření považován za fenomén 21. století
• Závěrečné shrnutí

Je to stav, kdy člověk dojde v důsledku dlouhodobého vystavení chronickému stresu do emocionálního, fyzického a psychického vyčerpání. Dochází k němu nejčastěji v práci, ale výjimkou není ani příliš horlivý student ve školním prostředí nebo velmi pečlivá maminka na mateřské dovolené. Postižený obvykle vůbec netuší, že se mu něco takového děje obzvlášť zažívá-li jej poprvé. 

Příčinou bývá zejména vnitřní stres, který není na vnějších okolnostech přímo závislý. V nitru každého z nás se odehrávají dialogy a postoje, které mohou mít různou intenzitu. Tyto dialogy a postoje se týkají především našeho vlastního pohledu na sebe a naše jednání. Syndrom vyhoření nevzniká náhodně, ale spíš v důsledku škodlivých myšlenkových vzorců, které opakovaně prožíváme při zpracování stresových situací a které nás postupně vyčerpávají. Podvědomě oživujeme situace, kriticky posuzujeme svou reakci a přemýšlíme o možných katastrofických následcích.

Syndrom vyhoření není pouhou výmluvou pro ty, kterým se nechce nic dělat. Nejedná se ani o výmysl přecitlivělých nebo málo ambiciózních lidí. Bylo by mylné předpokládat, že se energičtí a zdánlivě nezlomní jedinci s tímto stavem nemohou osobně setkat. Dokonce se nejedná o stav, kdy by stačilo si jen pár dní odpočinout. K vyhoření nedochází z čista jasna. Jsou to postupné, i roky trvající náznaky. A pokud jsou přehlíženy, jednoho dne s člověkem zúčtují. 

“Pokud zapálíte oba konce svíčky, získáte tím dvakrát více světla. Svíčka však zároveň dvakrát rychleji vyhoří.” (Rush, M. D., 2004) 

Je třeba zdůraznit, že syndrom vyhoření je nemoc, kterou by měl vždy diagnostikovat lékař nebo terapeut s odborným vzděláním v oblasti duševního zdraví na základě klinických hodnocení, vyloučení jiných stavů a rozhovoru s klientem. Níže uvádíme pouze orientační příznaky, které však nemají za účel nahradit plnohodnotné vyšetření příslušným odborníkem.

 Mezi tyto příznaky patří zejména 

• chronická únava a vyčerpání, i přes dostatečný odpočinek,
• může dojít až k nemožnosti vstát z postele,
• problémy se spánkem, jako nespavost nebo přerušovaný spánek,
• bolesti hlavy, svalové napětí nebo zažívací potíže,
• zhoršená koncentrace a paměť,
• snížená schopnost rozhodování.

 Mezi tyto příznaky patří zejména

• depresivní stavy, smutek a pocity beznaděje,
• podrážděnost a nízká úroveň snesitelnosti stresu,
• ztráta radosti a zájmu o práci nebo jiné činnosti. 

Mezi tyto změny patří zejména

• snížená pracovní výkonnost,
• problémy ve vztazích a komunikaci,
• izolace od kolegů a přátel až celková izolace a neschopnost vyjít ven.

Lze s určitostí říci, že existuje celá řada profesí, které mají vysoké riziko vzniku syndromu vyhoření. Jsou to ta povolání, která nesou značnou stresovou zátěž jako třeba zdravotníci, sociální pracovníci, učitelé, manažeři, ředitelé, pracovníci integrovaného záchranného systému, ale i umělci, podnikatelé. Prakticky všechny profese, kde je přítomen vysoký pracovní tlak, nadměrné pracovní vytížení a nedostatek podpory. Zároveň sem spadají již zmínění studenti a přetížení rodiče.

Co je však podstatnější, je pozadí osobnosti člověka. Téměř vždy se jedná o člověka, který svou práci považuje i za své poslání a vkládá do ní velký kus sebe. Svou práci si nosí všude s sebou a neskončí, dokud jeho výkon není dokonalý. Doslova se pro svou práci obětuje a kolikrát si to vůbec neuvědomí.

Jde o jeden z nejtypičtějších rysů. Pro workoholiky práce nezná hranice a osobní život jede na druhé koleji. Jakmile se workoholikovi přestane v práci dařit, začne se hroutit hlavní pilíř, na který se upíná a jeho život se otřese v základech. Bez prostoru na odreagování a vyčištění mysli zůstává workoholikovi jen jedno záchranné lano – pracovat ještě víc. Věří, že jeho hodnota závisí zejména na pracovním výkonu. 

Tito lidé mají silně vyvinutým smyslem pro povinnost, vyznačující se soutěživostí, netrpělivostí a se sklony ke spěchu bývají z počátku velmi úspěšní. Dostává se jim uznání od ostatních. Díky své netrpělivosti však dokážou vyvolávat napětí v mezilidských vztazích a začínají narážet. Tím se dostávají postupně do vlastního přesvědčení, že musí všechno zvládnout sami.

Tito jedinci jdou za hranice nadprůměrného pracovního nasazení. Ve světě, kde tlak na výkon nikdy neklesá, se stávají obyvateli vlastního království dokonalosti. Práce je pro ně spíše uměleckým dílem, které musí být absolutně bezchybné. Nesou si na svém hrbu bytostný strach. Strach z chyb a selhání. Cítí, že si nemohou dovolit udělat chybu. A pokud selžou, často se s tím velmi silně a dlouho vyrovnávají. Nesou si z té situace emocionální břemeno. Perfekcionisté se snaží držet krok se svými vlastními vysokými standardy. 

Patří sem lidé, pro které je práce posláním, do kterého vkládají velký kus sebe. Jsou ochotni se pro své poslání zcela obětovat. Je pro ně důležitější, co mohou udělat pro ostatní, než co mohou udělat pro sebe. Ostatní jsou pro ně zrcadlem vlastní hodnoty. Jejich příběh je o hledání smyslu a naplnění skrze pomoc druhým. Jejich odevzdanost nás inspiruje k lepšímu a soucitnějšímu životu. 

Základním stavebním prvkem, jak předcházet jakékoliv nemoci je prevence. Klíčovou ingrediencí prevence syndromu vyhoření je sociální opora. Ta se skrývá v různých rovinách našeho života, od rodiny a práce po volný čas a čas s přáteli. Prevence vyhoření tedy není jen o odpočinku a relaxaci, ale také o vytváření silných sociálních vazeb. K zachování psychické a emocionální stability v dnešním náročném světě nám pomáhá možnost sdílet své radosti i starosti s druhými. 

Ale co když prevence selže? Může být pro vás těžké přijít na to, jak se správně zachovat. Přečtěte si 10 tipů, které Vás navedou na účinnou pomoc člověku se syndromem vyhoření.

# 1 Mluvte s nimi

Vy jste ten, kdo si všiml, že něco není v pořádku. Je jedno v jakém jste společném vztahu. Na konci dne jste oba lidé. Můžete zkusit popsat, co vidíte. Např.: 

“Všímám si, že jsi v poslední době trochu jiný. Jako bys nebyl sám sebou. Co se ve tvém životě odehrává?”

Účelem je být v přítomném okamžiku s dotyčnou osobou a pomoci ji být slyšena a viděna. Mnoho lidí potřebuje jen začít mluvit nahlas o tom, co se jim děje, než jsou schopni si věci uvědomit a začít s nimi něco dělat.

# 2 Naslouchejte, nehodnoťte ani nesuďte

Určitě to není vůbec jednoduchá věc dokázat utišit všechny ty názory, posudky a hodnocení, které se při poslouchání druhého valí do naší mysli. U zdravého člověka to nemusí vést k žádné škodě, ale u člověka se syndromem vyhoření můžeme jeho stav zhoršit. Ideální je reagovat na to, co říkají formou shrnutí nebo rekapitulace a tím potvrdit, že mu opravdu nasloucháme: 

“Slyším, že říkáš to… a to… a také jsi zmínil, že…  Zní to, jako bys byl opravdu vyčerpaný a potřeboval by sis udělat víc času pro sebe.”

Cílem je, aby se dotyčný cítil v bezpečí a mohl se více otevřít a mluvit.

# 3 Vnímejte signály

Všímejte si emočních i fyzických signálů, které Vám dají informaci o tom, zda je pro druhého v pořádku mluvit dál, nebo naopak. Z krátkých odpovědí, odklánění se, zmenšování nebo stahování se lze pochopit, že o daném tématu mluvit nechce. Opět se můžete pomocí pozorování dotyčného dotázat, jestli tomu tak je: 

“Všímám si, že odpovídáš jen v krátkých odpovědích. Zní to, jako bys o tom spíš mluvit nechtěl.”

Rozhodnutí nemluvit o tom, co se děje, respektujte bezpodmínečně. Možná nejste ten správný člověk, se kterým by takové téma dotyčný chtěl otevřít, nebo na to zatím ještě není připravený. Ale předali jste mu informaci, že když bude chtít, jste tady. To už je velký kus práce a odvahy.

# 4 Nabídněte pomoc

Pokud máte pocit, že dotyčný je otevřený Vaší podpoře, zeptejte se ho, jaký typ pomoci by byl pro něho nejužitečnější. Klaďte otevřené otázky a zjistěte, zda je pro dotyčného těžké na ně odpovídat a říct si o pomoc. Možná to neumí a potřebuje pomoci najít možnosti. Citlivě zkoušejte nabízet možnosti, ale pokud vše neguje, dejte mu čas na přemýšlení.

Cílem je zjistit, jaký druh pomoci by mohl být teď ten, který umožní vykročit dotyčnému správným směrem.

# 5 Buďte připraveni, ale nehrajte si na experty

Mějte v kapse pár nápadů, jak by mohl vypadat první krok ke zlepšení stavu. I malé laskavé skutky mohou přinést výsledky. Zkuste s dotyčným společně zmáčknout tlačítko “pause”. 

“Teď si uděláme spolu pauzu. Souhlasíš? Pojďme spolu na jídlo, kávu, zákusek… půjdeme se na chvíli projít na čerstvý vzduch.”  

Při této příležitosti můžete laskavým způsobem sdílet své pozorování druhého. Čeho si v poslední době všímáte, co je jinak, než bylo dřív. Projevte starost. Zeptejte se i na to, jak to má aktuálně se spánkem. Spánek je jeden z hlavních varovných signálů, že se děje něco, na co je potřeba reagovat bez větších odkladů. 

# 6 Nedávejte rady automaticky

Nechrlte na dotyčného všechny rady, které Vás napadnou nebo o kterých jste četli. Berte tato doporučení jako pomoc pro Vás, jak se orientovat v dané problematice. O co přesně se jedná a jak vy můžete v dané situaci reagovat. Jakmile začnete dávat “nevyžádané” rady, pozornost v konverzaci se zaměří na Vás. A to není to, co ten druhý právě teď potřebuje. 

Pokud Vás ale požádá o Váš názor nebo radu, můžete přejít do role pečovatele a nabízet realistické návrhy. Můžete se podělit o jednu z možností, že se může jednat o některé ze stádií vyhoření a probrat fakta, která o syndromu vyhoření a stresu víte.

# 7 Podněcujte potřebu návštěvy lékaře

Povzbuďte dotyčného, aby svůj stav konzultoval s lékařem. Za únavou či nespavostí mohou být různé příčiny a návštěva lékaře může poskytnout profesionální rady a diagnostiku.  Nabídněte mu, že ho k lékaři rádi doprovodíte, aby se v tom necítil sám. 

# 8 Buďte trpěliví

Je velice obtížné smířit se s nemocí jako je syndrom vyhoření. Váš blízký může být v té smršti emocí a různorodosti stavů dlouhé týdny nebo i měsíce. Netlačte, oceňujte pokroky, když si není jistý, buďte mu oporou a nabízejte doprovod. 

# 9 Buďte dostupní i aktivní

Zůstaňte i nadále na blízku a dejte dotyčnému možnost svou cestu sdílet, říct si o pomoc, kterou mu i nadále nabízejte. Můžete mu nabídnout i společné aktivity, které pomohou nejen jemu, ale i Vám. Zůstaňte i v budoucnu pozorovatelem progresu a zároveň dobrým přítelem, který laskavě svého přítele upozorní, že se možná vrací do starých kolejí. Jak jsme si již řekli, syndrom vyhoření vzniká nenápadně a plíživě.

# 10 Pečujte o sebe

Starat se o nemocného znamená vždy výdej energie a střet s vlastním duševním či fyzickým stavem. Každý z nás to v životě zažil nebo jednoho dne zažije. Proto si předtím, než začnete s pomocí druhým položte otázku: 

“Jsem já teď dostatečně silný na to, abych mohl pomoci?”

Pokud se na to necítíte, nepouštějte se do velkých akcí. Pokud s dotyčným žijete ve společné domácnosti, neváhejte se sami poradit s odborníkem, jak si nastavit své hranice a možnosti. Není cílem vyhořet s vyhořelým.

I když se cítíte dostatečně silní či povinní pomáhat druhým, soustřeďte se na dobíjení energie a na svou psychohygienu. Pravidelně dobíjejte baterky. Každý má svůj systém, jak na to. Někdo četbu, film, sport, přírodu a někdo třeba medituje. Inspirujte se jedním z našich dílů z dílny ŽÍT BEZ TÍŽE – Jak získat více energie pro život aneb dobijte si baterky, kde si s Michaelou Kmochovou povídáme na téma, co vše ovlivňuje naši energii, co nám může pomoci energii získat a udržet si ji. Prozradíme i některé jednoduché techniky, které Vám mohou pomoci jak v akutním stavu, tak k zmapování situace a cesty k dlouhodobé udržitelnosti.

Každý jsme jiný a potřebujeme něco jiného. Vy jste v té své situaci, vy ji vidíte a žijete. Proto potřebujete hledat ty své nejlepší cesty a způsoby, jak si pomoci, abyste byli schopni pomoci druhým. Na prvním místě musí být naše já. Opečované, silné a zdravé. 

Syndrom vyhoření je indikátorem neudržitelné kariéry, protože vyvolává situace jako zvyšující se množství ztracených pracovních dnů, snížení výkonnosti zaměstnanců a zvyšující se fluktuaci. Světová zdravotnická organizace (WHO) popisuje syndrom vyhoření (burnout syndrome) jako faktory ovlivňující zdravotní stav “v důsledku chronického stresu z pracovního prostředí, který nebyl úspěšně zvládnut”. Ve své Mezinárodní klasifikaci nemocí (ICD-11) jej uvádí jako “fenomén z povolání”.  

Množství stresu, kterému čelíme je vysoké a často se již nejedná jen o takzvaný “pozitivní stres”, který nás přiměřeně stimuluje a díky němuž dosahujeme lepších výsledků. Ve značné míře převažuje stres v podobě nadměrné zátěže, která nás postupně poškozuje a může vyvolat onemocnění či dokonce mít fatální následky. Stres na pracovišti se vyskytuje častěji v organizacích, které nemají zavedený systém “well-being” pro své zaměstnance. WHO odhaduje, že každé páté dítě a každý čtvrtý dospělý se v určitém období života dostane do stavu vyhoření. Z důvodu tak četného výskytu, zejména ve vyspělých zemích, přidala syndrom vyhoření na svůj seznam celosvětově uznávaných nemocí. 

I když mnozí zaměstnanci považují syndrom vyhoření za běžnou součást práce, podle zahraničních průzkumů (Gallup) je u vyhořelých zaměstnanců o 63 % vyšší pravděpodobnost, že si vezmou placené volno kvůli nemoci, 2,6krát pravděpodobněji si budou hledat aktivně jinou práci, a když zůstanou ve stávajícím zaměstnání, mají o 13 % menší důvěru ve svůj výkon. Zároveň mají poloviční pravděpodobnost, že se budou chtít bavit se svým nadřízeným o dosažení pracovních cílů. Jednoduše řečeno, syndrom vyhoření může iniciovat klesající trend v individuálním i organizačním výkonu. [1] 

Účinky syndromu vyhoření však nekončí pouze u pracovních dveří. Zaměstnanci trpící vyhořením mají větší šanci na potíže s plněním rodinných povinností. Studie společnosti Deloitte ukazuje, že 84 % lidí patřící do generace Y (mileniálové) [2] zažilo v současném zaměstnání syndrom vyhoření. Výzkumy dále ukazují, že ženy jsou daleko náchylnější k vyhoření v práci než muži. Často je to způsobeno nízkou úrovní autority a rozhodovacích pravomocí, která se ženám dostává. U mužů jsou faktory vedoucí k vyhoření spojeny s řízením času, vč. potřeby pracovat mnohem více hodin z různých důvodů.

Odhaduje se (WHO), že celosvětové náklady na duševní nemoci do roku 2030 vzrostou na 16 bilionů dolarů a rostoucí počet případů se syndromem vyhoření je jedním z významných faktorů. [3]

Co mohou manažeři v organizací udělat, aby snížili riziko vzniku syndromu vyhoření:

• Vyslechnout si zaměstnance – aktivní naslouchání problémům snižuje riziko vyhoření o 62 %
• Podporovat týmovou práci – týmová spolupráce poskytuje dodatečnou emocionální podporu
• Respektovat názory zaměstnanců – podpora pro názory zaměstnanců zvyšuje jejich odpovědnost a snižuje vyhoření
• Přidat smysl do práce – propojení práce s “posláním” a důležitostí snižuje vyhoření
• Zaměřit se na zpětnou vazbu a silné stránky – zaměřit se na úkoly, které využívají přirozené talenty snižuje riziko vyhoření o 57 %

Rad a návodů jak pomoci člověku se syndromem vyhoření lze nalézt v dnešní době nepřeberné množství. Ale jak je uvádět do praxe, aby skutečně fungovaly? Čínský filozof Konfucius pravil:

“Co slyším, zapomenu. Co vidím si pamatuji. Co si vyzkouším, tomu rozumím.”

Nejlepší vedení lidí, je pomoci jim objevit, co chtějí. Dát jim prostor pro vlastní nápady, myšlenky a nové akce. Prostě jim dát možnost zářit a růst. Změnit sebe a své návyky není jednoduchý proces. Mozek je věrný kamarád svých návyků, a když přijde na změnu, tenhle kámoš se může stát protivným pubertálním teenagerem. Změna ho štve. 

Mozek potřebuje svého kouče, aby ho nakopnul a řekl mu, že může změnit svůj zastaralý program. Potřebuje i někoho, kdo mu bude držet palce a povzbuzovat ho. Koučink je jakýmsi průvodcem Vaší mozkové revoluce. 

Pokud jste se v životě ocitli v náročné situaci, chcete pomáhat, ale bojíte se, že si nebudete umět nastavit bezpečně své hranice, nebo máte někoho ve Vaší blízkosti, kdo podstupuje značnou míru vytížení v různých životních situacích, koučink může být ten první krok, který odstraní Vaše obavy, strach a stres. Tato prevence pak slouží k významnému snížení rizika syndromu vyhoření.

Objednejte se na první bezplatnou konzultaci, při které se domluvíme, jak Vám můžeme být užiteční.

Zdroj: [1] a [3]  https://www.gallup.com/workplace/237059/employee-burnout-part-main-causes.aspx

[2] Generace Y jsou lidé narození kolem roku 1980 až do pol. 90. let. Tato generace vyrůstala v době rapidního rozvoje technologií, vč. rozšíření internetu a mobilních telefonů. Často je charakterizována jako skupina, která zažila přechod od analogového k digitálnímu světu. Mezi významné události, které ovlivnily generaci Y patří rozpad Sovětského svazu, rozvoj internetu, teroristické útoky 11. září 2001 a finanční krize v roce 2008.